Co je to separační úzkost, jak vzniká, jak ji předejít a jak s ní bojovat, když už jí pes má?

Každý živočich potřebuje mít větší či menší pocit kontroly nad prostředím, ve kterém žije a bránit se rizikům, které mu z prostředí hrozí. Metody mohou být různé a zvířata je ostatně i různě kombinují: dobře vyvinuté smysly a život ve střehu jak vidíme u jelenů, když si párkrát kousnou trávy, zvednou hlavu, zavětří, propátrají okolí sluchem a zas se sehnou k dalšímu soustu, želva nebo ježek si vytvořili ochranu těla a během okamžiku se dokážou proměnit pro většinu potenciálních nepřátel v neproniknutelnou pevnost, bobři prostředí přetvářejí a staví si hráze a v nich obydlí přístupná jen cestou pod vodní hladinou, psouni prérijní zas žijí ve skupinách, kdy určitá část z nich drží hlídku a varuje ostatní před blížícími se riziky.

Ať už jsme zastánci teorie, že pes je zdomácnělý vlk nebo teorie, že na vzniku psa se podíleli i šakal a dhoul, mají tito možní předci psa domácího z pohledu strategie kontroly nad prostředím mnoho společného: ostražitost, bystré smysly a život ve skupinách. Člověk tak bystré smysly, až na zrak, nemá, ale je asi nejúspěšnějším živým tvorem z pohledu schopnosti přetvářet prostředí. Život ve skupině je tedy vlastní oběma druhům a vzniklé spojenectví využívá i východ obou druhů, pes žije v prostředí, které člověk přetváří, poskytuje mu úkryt, pomáhá v pravidelném přísunu potravy a péče, pes propůjčuje člověku svůj ostrý zrak, sluch, vytrvalost a touhu po vzájemném kontaktu. Pro oba druhy je dlouhodobá osamělost, zejména ta nedobrovolná, zdrojem stresu a rizik, v minulosti bylo vyhnání z kmene pro člověka trestem, který se fakticky rovnal smrti a pro některé psy je ztráta jejich psovoda trauma, po kterém zůstanou stopy na psychice do konce života.

Separační úzkost je tedy pocit ztráty kontroly nad prostředím a z něj plynoucí stres z osamělosti, kterou pes vnímá jako nestandardní a její hodnocení vychází z povahových vlastností a zkušenosti konkrétního jedince.

Co dělat, když už se u psa separační úzkost rozvinula?

Způsoby jak psa učit samotě a jak bojovat se separační úzkosti, která se už rozvinula, jsou v zásadě totožné, jen - stejně jako u každého nežádoucího chování - platí, že odstraňovat už existující je těžší a dlouhodobější práce, než jeho vzniku předejít.

Psa, ať už je to malé štěně, které jsme si právě přinesli od chovatele, pejsek z útulku nebo psí senior po zesnulých prarodičích, od začátku učíme, že je naprosto normální nebýt doma člověku neustále v patách a po maličkých dávkách, z počátku i třeba jen na vteřinku, necháváme pejska o samotě ve vedlejší místnosti nebo za dveřmi koupelny, zatímco si čistíme zuby. Před osaměním ani po shledání neprovádíme žádné rozlučkové ani vítací rituály a chováme se tak, jako kdyby se jednalo o naprosto běžnou, samozřejmou a ničím výjimečnou věc. Dobu postupně prodlužujeme, velice opatrně a pokud máme pocit, že jsme to přehnali, vrátíme se o několik kroků zpět a dobu zvyšujeme pomaleji. Největší chybou, kterou můžeme při nácviku samoty udělat je, že když psík začne škrábat nad dveře, kňučet a podobně, hned otevřeme dveře a nedej bože mu budeme věnovat nějakou zvláštní pozornost a konejšení. Tím nedosáhneme ničeho jiného, než že nežádoucí chování jen podpoříme, protože pejsek bude mít (a oprávněný) pocit, že si nás přivolal.

Druhá věc, pro některé lidi kontroverzní, je úprava prostředí, ve kterém pes dobu osamění tráví. Jak je psáno ze začátku, separační úzkost je stres z pocitu ztráty kontroly nad prostředím. Pokud se prostředí pro čas osamění zmenší, vzroste míra kontroly nad ním. Představte si situaci, kdy bude donuceni trávit osaměle delší čas na fotbalovém hřišti, kde krom trávy, branky, čar a rohových praporků není nic, jen krabice od ledničky. Garantuji vám, že já i vy skončíme zalezlí v té krabici.Klec nebo přepravka, velké tak, že se v nich pes dokáže postavit a protáhnout jsou neocenitelnou pomůckou. Psa učíme spojovat si takové úkryty s pozitivními pocity: dáváme jim tam jídlo, oblíbené hračky, ukládáme do nich štěňátko, když si unavilo hrou a je vyprázdněné. Z počátku klec nebo přepravku ani nezavíráme a můžeme do ní štěně dát jen spát, když se unavilo. Jako u každého zvykání, i tady postupujeme pomalu a intervaly opatrně prodlužujeme. Když klec začneme zavírat, nejprve jsme ve stejné místnosti a postupně se vzdalujeme tak aby náš pejsek na vteřinku ztratil ze zorného pole, postupně můžeme zkoušet opouštět místnost, poté harašit vstupními dveřmi a tak dále. Pokud pejsek začne plakat, nevracíme se v momentě, kdy se projevuje, ale počkáme, až byť jen na chvilku utichne a vrátíme se v nácviku o pár kroků zpět. Díky menší míře podnětů z okolí a toho, že s ní ocitá unavený a saturovaný základními potřebami, si přepravku, klec nebo kotec si pes v nich, pokud postupujeme správně, spojuje s klidem a odpočinkem až nakonec funguje jako de facto neustále se opakující povel pro "hajej a spinkej". Pes totiž, pokud má pocit, že může, spí více než člověk, 14 hodin denně běžně, někteří ale třeba i 20 hodin. Naučení pobytu v přepravce také doceníte, pokud bude muset někdy psa přepravovat letadlem, účastnit se výstav nebo závodů.

Vedle výše popsaného cíleného nácviku samoty mohou při adaptaci pomoci také pamlsky schované po bytě, kost na okusování nebo hračka naplněná pamlsky, dobré zkušenosti mají lidé se zamrazeným kongem (*hračka ze speciální gumy) naplněným tvarohem - psům tvaroh chutná, ale dostávají se k němu pomalu, ačkoli s nim mají neustálý kontakt a při úsilí se k němu dostat leckdy "zapomenou", že by se měli začít stresovat. Rozhodně se však jedná o věc, která může jen prospět.Někteří lidé mají také zkušenost, že psům pomohla při odchodu zapnutá televize nebo rádio, ale i v tomto případě se jedná o pomocnou záležitost, u které není možně čekat, že by se pes s akutní separační úzkostí změnil mávnutím kouzelného proutku.Dvousečnou variantou pak může být pořízení dalšího živého tvora do domácnosti, nemusí se jednat jen o psa, co separační úzkostí netrpí, ale i o kočku, papouška apod. Může to pomoci, ale je tu riziko, že pes s úzkostí naopak "nakazí" svým stresem a chováním dosud nezatíženého spolubydlícího nebo že si svou úzkost vybije třeba proháněním kočky a podobně.

Vedle přepravky existují ještě kontroverznější a rizikovější prostředky a způsoby, jak bojovat s již existujícími projevy separační úzkosti. Zmíníme je, ale jedná se o metody, které by nikdy neměly přijít na mysl a experimenty začátečníka bez zkušeností.Pokud pes v době osamění štěká, vyje nebo ničí, může to být jak projev nekontrolovaného stresu a zoufalství, snahy probít se za člověkem a akutní nezvladatelné tísně, tak ale i naučené stereotypní chovaní, kterým pes "jen" zabíjí nudu. Pokud se jedná o ten druhý případ (a rovnou dodávám, že je méně častý), opravdu může pomoci tiše počkat za dveřmi bytu, než se pes rozštěká nebo začne trhat parkety, vpadnou do bytu a psovi vynadat. Totéž a ještě více platí i o tzv. protištěkacím obojku.Tyto nástroje a metody, krom toho, že začátečník by o nich sám ani uvažovat, ale tak jako tak neřeší příčinu, kterou je stres z osamění a mohou mít za následek pokažený vztah s pejskem nebo i prohloubení problému, pokud se použijí v nevhodném případě.

Stejným případem je u použití tzv. zahlcení, kdy psa vystavíme stresovému podnětu a nedbáme na jeho akutní pocity a počítáme s tím, že si po nějakém krátkém čase zvykne a adaptuje se a bude situaci pokládat za normální. Ano, jsou jedinci a plemena, kde je pravděpodobnost úspěchu poměrně vysoká, ale tak jako tak bychom to nedoporučili, protože v případě neúspěchu se problém jen prohloubí.